Jak už jsem dával na vědomí v předchozím příspěvku, minulou sobotu (18.8.) jsme se vydali s Martinem W. na plánovaný výlet za šídlem zeleným (Aeshna viridis). Pro mne to byla výprava za druhem dosud neviděným, pro Martina výprava za druhem dosud nefoceným. Šídlo zelené má v severovýchodní Evropě západní hranici svého rozšíření, a nám blízkých lokalit je proto pomálu, v Česku zcela chybí. I v Německu je jich jen pár, ale naštěstí Martin měl tip od německých přátel, tudíž jsme jeli takříkajíc najisto. Jednalo se o zcela oddělené slepé malé “luční” rameno v síti kanálů Sprévy, zhruba 80 km JJV pod Berlínem (a 130 km vzdušnou čarou od našich hranic). Významnou vlastností této lokality je kompletní pokryv řezanem pilolistým (Stratiotes  aloides), rostlinou, na která jsou šídla zelená (aspoň v této části areálu) obligátně vázaná.

Cesta byla příjemná včetně nečekaných vážkových zpestření (viz minulý příspěvek), počasí bylo pečlivě plánované – 26 °C ve stínu, 100m od lokality přichystané parkoviště, zkrátka vše jak má být. Takže když jsme, dorazivše na místo cca půlhodinky po poledni, obtěžkání foťáky přeběhli od auta k vodě, trochu nám ztuhly rysy, neb nad řezanem se proháněly desítky sympeter a jedna mixta, jinak nic. No viridis, boys !, blesklo mi hlavou. Po chvíli místního neúspěšného ohledávání se Martin vydal na obhlídku širšího okolí, já stál na fleku v lehké depresi, čuměl do řezanů … no trvalo to asi 30 minut, než se konečně objevila hned dvě šídla – honící se samci. Byl jsem samozřejmě teoreticky připraven jak z fotek, tak z Djikstry, jak je poznat, nicméně jsem se obával možné inzerované záměny s podobně vypadajícím imperátorem. Avšak ta vizuální podoba je opravdu jen povrchní, protože jakkoliv se samci viridisek i podobně chovají, barevně je to na první pohled něco jiného – za letu působí světle modrým dojmem, řekl bych až do sinava – hlavně díky barvě očí. Jsou také (samci) zřetelně menší než imperátoři, i když je škoda, že tam žádný spolu nelítal, aby bylo srovnání jednoznačné. No a jakmile se objevili, už nás neopustili – k vidění byli stále 1 -3 samci současně. Kolik jich tam sídlilo celkem, těžko říci, hádal bych to na pár desítek, ale většina se asi toulá po okolí.

Takže šídla zelená se nakonec konala, ale ukázal se druhý problém, totiž jak je slušně vyfotit? Jak už výše řečeno, samci se chovali odobně jako imperátoři, ba z hlediska fotografa ještě mnohem hůře, neb nejen že si skoro vůbec nesedali ani nepostáli ve vzduchu (jako to často dělají jiné druhy šídel), ale i jejich zcela eratické letové trajektorie nedávaly možnost cvaknout slušnou letovku. Takže jediné řešení = síťka. V popoledním čase (tak cca do 15-15.30) létali samečkové po “imperátorsku” 1-3 m  vysoko nad porostem řezanu, často vylétali dost vysoko do oblak, případně nad okolní posekanou louku. Ovšem cca po půl čtvrté nastala v jejich chování změna, neb začali skenovat porost řezanu zblízka, proletujíce těsně nad (ale stále zcela nevyzpytatelně). Důvod byl jasný – začaly se objevovat první samice a samců se zmocnil sexuální chtíč.

Samičky šídla zeleného dělají čest svému jménu, jsou opravdu výrazně zelené (zelenohnědé) a zdálo se nám, že zřetelně větší než samci. Jejich chování bylo samozřejmě zcela odlišné, neb jejich hlavní starostí bylo kladení vajec do růžic řezanů. Samice se na lokalitě ovšem objevovaly jen sporadicky a jednotlivě, a navíc se – na rozdíl od v knihách uváděného šuštění křídel při kladení – chovaly zcela tiše, takže je bylo lze snadnou přehlédnout. Stejně jako v případě samců bylo jasné, že jakékoliv detailnější foto bude možné jen s pomocí síťky. Což se ovšem ukázalo jako další problém, protože žádná (z těch pár viděných samiček) se k nám nepřiblížila na odchytovou vzdálenost, respektive samozřejmě přiblížila, ale podle zákona schválnosti ve chvíli, kdy jsme neměli po ruce síťku. No nakonec nám ve chvíli, kdy už jsme se radili, že to za chvíli zabalíme, pomohl jeden samec, který začal honit samičku a v jednu vteřinu se ocitli spolu tak blízko nás, že se mi podařilo odchytové double.

Takže nakonec vše skončilo zcela parádně, fotek milion, samci i samice, ba i nějaké letovky (byť na velikou dálku – nazval bych je dokumentační) se nakonec jakž takž podařily.

Suma sumarum: Byl to jeden z mých nejlepších letošních vážkařských zážitků.

[Show as slideshow]

123►