Kdo chce v Čechách potkat hrdinu, může se buď podívat do zrcadla (ale to je s nejistým výsledkem), nebo jít na slavnostní předávání vyznamenání při příležitosti státního svátku 28.10. na pražský Hrad (tam zas každého nepustěj, leda v mikině) anebo – a to téměř najisto – může zajet do Chřibů.  Tam, přinejmenším na Kudlovickém a Jankovickém potoce, může potkat jeden z posledních přírůstků naší odonatofauny – páskovce velkého (Cordulegaster heros). Objev této naší největší vážky se ve Chřibech datuje teprve od 2009, kdy vídeňská studentka ekologie Martina Staufer našla mrtvou samici ve potoce pod mostkem v Buchlovicích. Tento nález nastartoval intenzivní pátrání po životaschopné populaci, vedené kolegou Otou Holušou; ten jej korunoval úspěchem na zmíněných potocích v SV části Chřibů. Podle posledních zpráv se páskovec velký objevuje dokonce i na dalších potocích, což by znamenalo, že populace prosperuje.

Mé fotografické setkání s tímto krasavcem jsem si plánoval už dlouho, předcházela mu odonatologická exkurse vážkařů do Chřibů v 2012, kde, ač nám herosové létali i mezi nohama, se kvůli davu a nedostatku času fotit vůbec nedalo. Při mé loňské výpravě jsem ale už jel najisto, s využitím již při epithece vyzkoušeného dokonalého zázemí a podpory Šárky a Jury Plachých; Jura se totiž věnoval krocení a focení chřibských herosů od konce června.

Vydal  jsem do Chřibů někdy v druhé polovině července, Jura měl pro mne naplánované místečko, kde je v předchozích dnech vídal, počasí přálo, dojeli jsme autem na 10 metrů k potoku, vybalili foťáky ..  a kde jsou, pacholci? Po herosovi nikde ani vidu ani slechu. Nu, Jura vybíhá v maskáčích 200 metrů horedole struhou, aby nějakého objevil, já si stojím nad potokem, pokuřuju doutníček, voláme na sebe že pořád nic a jak je to možný a jsou to ku.vy, až se Jiří udýchaný vrátí ke mně po druhé straně potoka a málem ho trefí: heros si to sedí na stéble přímo pode mnou. A protože jsem se celou dobu koukal vcelku pečlivě kolkolem, a nic nepřilétlo, určitě tam seděl celou tu dobu, co se Jiří rval s ostružiním a klacky v potoce. Jak bylo ještě po chladném ránu, sameček nebyl úplně rozehřátý a docela nám počkal, dokonce jsme do něj na konci focení museli strkat prstem, aby se hnul.  S tímhle modelem jsme to ovšem vyhráli, protože ač jsme jich ještě pár viděli, žádného dalšího dobře pózujícího už jsme nepotkali.

Tak třeba zase letos?

PS. Díky Jiřímu a Šárce za support, a držím palce při letošním hledání dalších lokalit, abych měl kam dojet :-).