V prvních dnech srpna jsem zavítal v rámci inventarizace vážek do Slavkovského lesa, cílem byl komplex NPR Kladské rašeliny (rozdělený do celkem 5 oddělených částí). Pojal jsem to – blbec – jako že sandálová brnkačka. Tedy nějakou zkušenost z obtížnějších terénů mám, a s mokrem, občasným zapadáním a pohoupáním jsem počítal, ale že hned po 60 metrech na Pateráku zapadnu až po pr..l a při vylejzání utrhnu u sándálu pásek, s tím jsem nepočítal. Ještě že na fototaškách jsou různé extra pásky a řemínky. Sandálu jsem provizorně vyspravil a dalších 5 hodin jsem s tím vydržel. (Pak sandály letěly do koše – kdyby se Vám v Hervisu někdo snažil nakukat, že outdoorové sandály Kilimanjaro maj průběžné pásky pod podrážkou, nevěřte mu).

Kladské rašeliny jsou spíše lesní vrchovištní rašeliniště, kde chybí otevřené vodní plochy (šlenky), maximálně je sem tam louže od prasat, nebo se drží voda v bývalých melioračních strouhách, které jsou nyní díky péči pracovníků CHKO zahrazeny a zvýšená vodní hladina se občas dostane i na povrch. Nakonec, chybí i velké otevřené plochy vůbec, místy je to hustý les, místy řídký blatkový porost, a jen sem tam je pár set metrů čtverečních volného prostoru. Takovéhle prostředí vyhovuje práve lesklicím severním (Somatochlora arctica), které se, jak jsem se někde dočetl, na rozdíl od S. alpestris, otevřeným vodním plochám vyhýbají, a jsou spíše jednotlivě v prostoru. To platilo i zde, kdy se samci vyskytovali samostatně, často i v téměř zapojeném blatkovém porostu, a výjimečně jsem viděl nějaké potyčky a honičky dvou jedinců. Na alpestrisku jsem nenarazil (ono je to nakonec na ni i dost nízko, 800-900 m.n.n.).

Jako snad všechny lesklice, i ty severní se fotí dobře v letu, ale narozdíl od těch běžných (S. metallica, Cordulia), tyhle si i rády sedají, ty “moje” vyhledávaly osluněné vybělené kmeny, na jejichž větvě (či suky) se typicky po leskličím zavěšovaly. Měl jsem štěstí i na samičku, která kladla do bažinky u vytékajícího potoka. Při kladení byla bohužel skryta a věděl jsem o ní jen díky šustění křídel, ale pak si vylétla odpočinout na smrček. Nakonec lesklice severní se daly potkat i mimo rašeliniště, na cestách v přilehlých lesích.

I přes vykradené auto (místo abych si zajel po lesňačce až k lokalitě, nechal jsem ho blbec slušně na “státní”, přišel jsem o navigaci a i vychlazenou cocacolu, což mne v tu chvíli snad štvalo ještě víc, auto přitom bylo opticky netknuté), oddělané sandály a ztracený odznak Stráže přírody to beru jako velmi vydařenou akci, protože k v našich krajích se člověk k arcticám tak snadno nedostane.

[Show as slideshow]

12►